Kdyby mi někdo řekl, že moje dizertační práce na Středoevropské univerzitě v Budapešti bude aktuální a platná i po téměř deseti letech, nevěřila bych. To, že bude tak platná i pro mě osobně, že se k ní budu vracet a nacházet v ní potvrzení dnešní situace, jsem nečekala ještě ani v prosinci 2012, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Dnes, při čekání na porod svého prvního dítěte a kdy mi v Ústavu pro péči o matku a dítě nařídili umělé vyvolání porodu s termínem již na tento pátek, v ní však listuji s identickými pocity žen, které jsem pro ni zpovídala.
V rámci svého antropologického výzkumu jsem v letech 2003 a 2004 mapovala, jak české ženy rodí své děti. Práci jsem nazvala Porod jako volba a výzva, protože to byla dvě slova, která nejčastěji popisovala zkušenosti těchto žen. Přitom volba i výzva měly dvojí význam – ženy si chtěly zvolit, jak a kde budou rodit, čili porod je o svobodné volbě žen, zároveň však realita ukazovala, že taková volba v České republice neexistuje. Těhotenství, porod a rodičovství zároveň pro každou ženu znamená výzvu, zkoušku psychických a fyzických sil i vlastní identity. Je ale také výzvou v tom smyslu, že pokud nejste vybavena informacemi, pevnou vůli a odhodláním bojovat, snadno podlehnete medicínské mafii a představě o správném vedení porodu ve sterilním, neosobním a hrůzu nahánějícím prostředí. I pro mě se tedy mé vlastní těhotenství a porod stal volbou a výzvou.
Stejně jako PhDr. Eva Labusová ve svém článku Umožňujeme v ČR bezpečný porod? (Vyšlo v LN 9. 2. 2012) nepropaguji domácí porody. Nad čím se ale musím zamyslet jako budoucí matka, je stav českého porodnictví z objektivního i subjektivního hlediska. Když jsem v prosinci 2012 otěhotněla, první myšlenka, která mě napadla, byla – kde budu rodit. Začalo martýrium vyhledávání možností, které všechny měly jeden cíl – vyhnout se porodu v jedné z pražských porodnic, o kterých jsem snad nikdy neslyšela nic dobrého. Brzké registrace za potupujících podmínek, kdy těhotné ženy čekají v dlouhých frontách od časných ranních hodin, aby se mohly zapsat k porodu. Neetické poplatky za přítomnost otce u porodu, která snad jediná může pomoci navodit aspoň iluzi intimního prostředí, a která odpovídá právu muže vykonávat práva zákonného zástupce dítěte v moment jeho narození. Takové poplatky jsou proto popřením tohoto práva, pokud si za něj musí otec zaplatit často nehorázné částky. Rutinní zásahy. Obecný medicínsko-arogantní přístup k ženám. V mnohých nemocnicích absence soukromí – například absence oddělených porodních pokojů apod. Pozůstatky socialistického porodnictví a další nešvary zde nemusím vyjmenovávat, známe je.
Na řadu přišly alternativy jako Nemocnice Vrchlabí, porod v Německu, vyhledávání nadstandardní péče za úplatu (klinika Meda v Nemocnici na Bulovce), kde snad pochopí, že pokud je žena v péči pouze jednoho lékaře dle své volby, bude klidnější a pravděpodobně porodí spontánně a v pořádku. Nakonec padla volba na Ústav pro péči o matku a dítě a musím podotknout, že již dnes této volby lituji a musím souhlasit s Evou Labusovou, že tato zkušenost pro mě znamená neochotu mít další dítě.
Celé těhotenství probíhalo v pořádku – zdravě jsem počala, celých 8 měsíců jsem prožila v poměrně velkém pracovním i cestovatelském nasazení. Jsem zdravá, relativně mladá, bylo mi dobře, žádné překážky jsem v těhotenství nespatřovala. Protože si za péči gynekoložky platím, mohla jsem se svobodně rozhodnout, která vyšetření absolvuji a která nikoliv a jejich intenzitu si sama regulovat. Drama začalo ve 36. týdnu na pravidelných předporodních prohlídkách v Podolí. Úterý se stalo synonymem marnosti, deprese, úzkosti, frustrace, znechucení, otrávení … a mohla bych pokračovat v negativních emocích. Můj anglický přítel teprve v tuto chvíli nahlédl hrůzy českého porodnictví, protože právě na něj se tyto negativní emoce každé úterý v pravidelných intervalech přenášejí. Desítky deprimovaných žen obsazují pravidelně chodbu prenatální poradny, čekají v různých stádiích těhotenství i několik hodin ve stoje, aby urvaly místo na monitorech či mohly ukázat sestře před dveřmi svou moč a byly vpuštěny do jakéhosi předsálí, kde je jim hromadně měřen tlak, jsou váženy, měřeny a vyslány na prohlídku. Lékaři jsou buď slečny, které nemají s těhotenstvím a porodem vlastní zkušenost, nebo lékaři-muži, o kterých platí to stejné. I u zdravé ženy, jako jsem já, se soustřeďují především na rizika, která při porodu nejspíš nastanou – intubace při císařském řezu, zadušení dítěte pupeční šňůrou nebo v porodních cestách, zkažení plodové vody při pozdějším termínu porodu apod. Malují katastrofické scénáře, aniž by si uvědomovali, jak působí na psychiku těhotné ženy napumpované hormony. Nebo si to naopak uvědomují a tak posilují svou důležitost?
Když sedím každé úterý v tomto zmaru a dívám se na plakáty, které zobrazují šťastné matky se svými dětmi, říkám si, zda je vůbec možné, aby zde tyto reklamy mohly být umístěny za tak příkrého rozporu s realitou, aniž by si toho někdo všimnul. Proč vlastně nejsou ženy v ulicích a neprotestují proti tak strašnému zacházení? Mohou si za to samy, protože se ve společnosti šíří lidová moudra typu – porodily stovky před Tebou, porodíš taky? Po porodu na všechnu bolest zapomeneš? Může za to škodlivé přijetí status quo v českých nemocnicích obecně nebo česká vlastnost stěžovat si venku, ale před pány doktory poslušně vypláznout jazyk, případně roztáhnout nohy? Nevím, já se ale s takovým stavem nehodlám smířit. Každá žena je přece jiná a její názory, obavy a prožívání jsou naprosto legitimní. A proto mám porodní plán, proto odmítám vyšetření a proto i při porodu hodlám klást otázky a trvat na svém.
Jsem vzdělaná v humanitních i ekonomických vědách, řadu let jsem se pohybovala v neziskovém sektoru, v oblasti médií a nyní spoluvlastním soukromou firmu. Nejsem tedy ani nevzdělaná hysterka, ani spirituální blázen. Jsem ale žena, která má ráda své soukromí a intimitu. Spolu s těhotenstvím jsem se nepřihlásila k nutnosti odhodit veškerý svůj přirozený stud a přijmout jako fakt, že kdokoliv může bez vyzvání vstupovat do místnosti, kde jsem odhalená. K tomu, že si nemohu vybrat, zda mě bude ošetřovat muž nebo žena. K tomu, že nemám záruku, že budu své dítě rodit v soukromém prostředí, kde bude personál respektovat můj stud, přání intimity a obecnou slušnost. K tomu, že mě bude „indukční“ lékař v Ústavu pro péči o matku a dítě považovat za kus, za krávu, ze které je třeba vyjmout tele včas, a že mi při konzultaci k vyvolání porodu sdělí, že jsem za hranicí normálnosti v prožívání všeho spojeného s těhotenství a porodem. Došlo mi také, že mám zřejmě v kartě napsáno – Odmítá vyšetřit – protože využívám svého práva odmítat vyšetření, která se mi zdají zbytečná. Vyvolání porodu mi tento lékař předhodil jako nezvratitelný fakt a bylo mu naprosto jedno, jak celou situaci prožívám. Asi si nikdy nepřečetl, že právě vyvolání porodu a jeho možné následky jsou pro těhotné ženy velkých stresovým faktorem a mají úžasný vliv na zpomalení přirozeného porodu. Na mého přítele, který mě k této konzultaci doprovodil, se střídavě díval jako na chudáka, který má doma hysterickou ženu nebo jej naprosto ignoroval. Dokonce mě napomenul, abych příteli obsah konzultace přeložila doma. Pravděpodobně jsme jej zdržovali od jiné důležité práce. Naprostá absence empatie je zarážející a jen dále utvrdila můj strach, že stejně se budou chovat lékaři v den D.
Když mě v některých z lékařských ordinačních před časem vyzývali k podpisu jakési petice za zlepšení podmínek ve zdravotnictví, které se samozřejmě týkaly platů lékařů, pracovních podmínek a úhradových vyhlášek, pravidelně jsem odmítala. Podmínky ve zdravotnictví totiž začínají u maličkostí, respektive u základních principů slušnosti. Pacient je klient – domluvené časy konzultací se dodržují. Čas pacienta je stejně drahocenný jako čas lékaře. Lékař není bůh – je partnerem pacienta, který „vlastní“ nemocné tělo, o které se lékař má starat, a je povinen s ním proto jednat s respektem a otevřeně. Lékaři prokazují empatii ke svým pacientům, protože to je náplní jejich práce, za kterou platíme. Pacient má právo volby – ať už z čistě morálního hlediska nebo zakotvené v Občanském zákoníku, který by se měl stát povinnou četbou.
Až budou za pár let statistiky informovat o klesající porodnosti, měly by se odborníci obracet nikoliv na ženy, ale na lékaře. Měli by se jich ptát na jejich zodpovědnost za to, že se stále více žen bojí porodu a že je to pro ně často rozhodujícím faktorem pro bezdětnost. Domácí porody skutečně nejsou často svobodnou volbou, ale nejzazší variantou. Stejně jako před deseti lety platí i dnes, že si ženy samy často uvědomují rizika spojená s domácím porodem, s touto volbou nejsou 100% ztotožněny a v případě alternativních možností jako porodní domy by raději volily tyto, ale že jsou natolik deprimovány současným porodnictvím, že jim nic jiného vlastně nezbyde. Já sama se domácího porodu bojím, budu rodit své první dítě a navíc v současném právním vakuu si ani netroufám představit možné konsekvence takového rozhodnutí. Nechci do problému dostat ani porodní asistentku ani svou rodinu. Nicméně ve dnech a hodinách před porodem svého syna, kterému se nechce na tento svět, si kladu otázku, do jaké míry způsobuje jeho prodlení právě můj strach z toho, co bude následovat. Zda přirozený porod skutečně neblokují události, zážitky a frustrace posledních týdnů. Stále doufám, že se mnou bude můj syn spolupracovat a pomůže mi, abych se všem medicínských zásahům, které si na mě připravili v Podolí na pátek, vyhnula. Ještě máme dva dny.
V Praze 18. 9. 2013, Ivana Střílková